NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těžkou hlavu měl Daron Malakian začátkem roku 2008. SYSTEM OF A DOWN jsou uloženi k ledu a kolega Serj Tankian vydal úspěšnou desku. Pokud chtěl obhájit své renomé, musel přijít s exkluzivním materiálem. Vsadil tedy na jistotu a dle hesla v jednoduchosti je síla ořezal a zjednodušil své nápady na minimum a stvořil krátké melodické písničky. V rukávu měl navíc bubenické eso, kolegu z domovské kapely, Johna Dolmayana, což se ukázalo jako rozhodující. Z nahrávky je totiž slyšet, že spolu již něco odehráli a jsou dokonale sehraní. Nejlépe jim to šlape v rychlejších kusech „Serious, Exploding/Reloading“ nebo punk-vypalovačce „Stoner Hate“.V pomalejších nebo, chcete-li, poloakustických věcech je to problematičtější. Někdy to ještě ustojí „Insane“, někdy ovšem Daronův vysoký vokál působí až příliš sladce a vznikne cukrové klišé „Enemy, 3005“. Chybí emocemi nabytý, charakteristický hlas Serje Tankiana, který by třeba jinak výbornou „ Kill Each Other/Live Forever“ posunul na vyšší level. Nejlepší poloha SCARS ON BROADWAY je ovšem ve svižném rytmickém frázování „Serious, World Long Gone“ nebo hitovka „They Say“, tedy když Daron pořádně zmáčkne kytaru a přidá naléhavosti ve zpěvu, což je ostatně jeho parketa ze SYSTEM OF A DOWN. Deska je to dobrá, ne že ne, SCARS ON BROADWAY mají celkem osobitý sound, Daronův zpěv je rozpoznatelný a kvalitní, co tedy chybí? Tušíte správně. Serjův díl do skládačky, pak by bylo dílo dokonalé. Doufejme tedy, že páni dají reunion dřív, než umělecky padnou.
8 / 10
V pomyslném souboji sólovek hlavních figur SOAD u mě vítězí Scars on Broadway. Méně kňourání, větší tah na branku, minimum slabých míst, více experimentování (koho by napadlo kombinovat stoner rock a black metal? Darona, viz. "Cute Machines"). Svěží, lehce stravitelné, hitové. Škoda že podobných desek příliš mnoho nevychází.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.